Jeden z učitelů se obzvláště zajímal o mou lásku ke kočkám a zjevnou lásku koček ke mně. Onen učitel moc dobře věděl, že s kočkami telepaticky komunikuji. Jednoho dne měl po vyučování opravdu dobrou náladu a uviděl mne, jak ležím na zemi a na mně sedí čtyři nebo pět chrámových koček.
Při tom pohledu se zasmál a pokynul mi, abych ho následoval do jeho pokoje. Uposlechl jsem s jistými obavami, protože tehdy zavolání do lamových komnat obvykle znamenalo pokárání za to, že jsme něco udělali, nebo naopak neudělali, případně zadání zvláštních úkolů. Následoval jsem ho tedy v uctivé vzdálenosti. Jakmile jsme došli do jeho pokoje, řekl mi, abych se posadil a začal mi vyprávět o kočkách.
„Kočky“, začal, „jsou teď malá stvoření a nedokážou mluvit lidskou řečí, nýbrž jen telepaticky. Před mnoha a mnoha lety, ještě před tímto cyklem bytí, obývaly Zemi právě kočky. Byly větší, skoro tak velké jako naši poníci. Mluvily spolu a dokázaly používat přední tlapky, jímž říkaly ruce. Hodně zahradničily a stravovaly se převážně vegetariánsky. Žily v lesích a domy měly ve velkých stromech. Některé z těch stromů se hodně lišily od těch, jež na Zemi rostou teď, a některé v sobě dokonce skrývaly dutiny nebo jeskyně, v nichž kočky našly domov. Bylo tam teplo, byly chráněny živoucím stromem a celkem vzato žily ve velice spokojené společnosti. Jenže žádný druh nemůže žít v naprosté dokonalosti, protože pokud není postaven před nějakou výzvu, pokud není něco, co by jej podněcovalo, pak taková stvoření vlivem trvalého stavu euforie brzy zdegenerují.“
Usmál se na kočky, jež mne následovaly a usadily se kolem mne a pokračoval: „A to se přihodilo i našim bratřím a sestrám kočkám. Byly příliš šťastné a příliš spokojené, neměly nic, co by vyžadovalo nějaké úsilí a co by je pohánělo k dosažení vyšších met. Nemyslely na nic jiného než na to, že jsou šťastné. Byly jako ti ubozí lidé, které jsme nedávno viděli, již byli připraveni o příčetnost – jen tak si spokojeně ležely pod stromy a nechaly dny volně plynout. Stagnovaly, a proto selhaly. A tak je Zahradníci Země vytrhli, jako by to byla semínka, a Země nějakou dobu ležela ladem. Časem pak Země dozrála do takového stavu, že mohla být znovu obydlena jinými druhy bytostí.
Ale kočky – jejich chyba byla, že nic nedělaly, nečinily ani dobro, ani zlo. A tak byly poslány zpátky dolů jako malá stvoření – jako ty, jež vidíme tady. Byly sem poslány proto, aby se naučily lekci. Uvnitř vědí, že kdysi velmi dávno byly na Zemi dominantním druhem, a tak si dávají velký pozor na to, s kým se přátelí. Mít tedy kočku za přítele je velice dobré a člověk by si toho měl vážit.
Byly sem poslány s úkolem pozorovat lidi a podávat zprávy o jejich pokroku nebo selháních, takže až přijde cyklus, kočky poskytnou mnoho informací. Kočky se dostanou všude, vidí všechno, a protože nedokážou lhát, zaznamenají vše přesně tak, jak se to událo.“
Vím dobře, že tehdy mě to pěkně vyděsilo! Přemýšlel jsem, co kočky nahlásí o mně. Ale pak jeden starý kocour, účastník mnoha bitev, hlasitě zapředl a otřel se o mě hlavou, takže jsem věděl, že je všechno v pořádku a nebudou o mně podávat příliš špatné zprávy.
Dr. T. Lobsang Rampa